PRŮBĚHEM ČASU

PRŮBĚHM ČASU

Bylo vlahé, jarní ráno. Bylo právě sedm čtyřicet, když holčičí čtveřice procházela přes kachličkovanou ulici oblemovanou zelenými stromy směrem ke škole. Ačkoli po prvním školním dnu, kdy se Sabina, Valérie, Bára a Pavla shledaly poprvé, uběhlo už dobrých pár měsíců, připadalo jim to jako včera. Dnes ale jako tradičně tématem k rannímu rozhovoru neblyly přepadovky, program na víkend nebo otravní mladší sourozenci. Skoro celý měsíc duben se nemluvilo o ničem jiném, než o „skůlfrutácích“, těch vokupantech, nudném obyvatelstvu. To už jen čistě záleželo na tom, jak je kdo nazýval, nebo si na ně oprávněně či neoprávněně szěžoval.

Schoolfriut byla společnost, která se svým občas dotěrným projektem snažila lépe začlenit zdravou výživu mezi českou mládež. Spíše to vypadalo jako snaha ,,začlenit co nejvíce odpadků do mládežnického jídelníčku“. Ovocné produkty do škol, které byly toho času dováženy každou středu, vypadaly jako nezralá a špinavá břečka něčeho, co ani v nejmnším nepřipomínalo ovoce. Většinu těchto cavyků ohledně výživy organizovala Hvozdíková, předseda předmětové komise pro biologii a hudební výchovu.

Běhěm asi desetiminutového Valériina ukecaného monologu na téma „jak je to nefér kvůli tajnému projektu co se chystá na dnešní den rušit tělocvik“, došly holky ke škole. ,,Co to sakra je?! Kvůli nějakým skůlfrutáckým kecům rušit všechny zábavný hodiny, co dnes měly být.“ Opakovala svým vysokým hlasem pořád dokola jako gramofon. V polovině asi osmé věty tohoto typu se ale náhle zarazila. Vyjukaně koukala přímo před sebe, zastavila se, jakoby zkameněla. Valčin zrak se upíral na jeden jediný objekt. Na zlověstně žluté auto, které před chvílí zaparkovalo před školou. Skůlfrutáci!!! ,,Ach jooo!“ zakňučela táhle Bára, jako pes, kterému právě někdo přišlápl dlouhý ocas. Vše nasvědčovalo tomu, že ten tajný projekt je zaměřen na celý ,,krásný“ den s touto otravnou organizací.

Když holky vcházely do třídy, už skoro zvonilo. Sabina hbitě proběhla mezi hnědými lavicemi a usadila se na své místo. Tentokrát už bohužel ne vedle své nejlepší kamarádky. Statná ji hned po prvním týdnu školy posadila na to nejhorší místo ve třídě, co ji vůbec mohlo potkat. Musela sedět vedle Bohouška.

Bohoušek, to byl ten nejhorší kluk ze třídy, přestože na to nevypadal. Učil se hrozně a ve vyučování místo toho, aby si psal poznámky, si hrál na mobilu nebo na Apple počítači, který si vždy nosil s sebou. Vážil nejméně 80 kilo, takže se strašně potil a odporně smrděl. Celou situaci zhoršovalo ještě to, že obézní spolužák zaujímal své upocené místo v zadní lavici. Bohoušovi to nedělalo ani trochu problém, měřil tak 180, ale Sabina vzhledem ke svému střednímu vzrůstu neviděla vůbec nic. Neměla tu povinnost zrovna tady sedět za trest, že by něco špatného provedla… nikoli. Za všechno mohla ta spropadená třídní učitelka se svým nesmrtelným přesvědčením, že holky mají na kluky dobrý vliv.

Ještě asi pět minut po zvonění, než se skůlfrutáci dostavili, do sebe Bohouš ládoval metrovou bagetu se slaninou, jež mu připravila matka. Strašně mlaskal – krásný pohled pro oči to na něj nebyl. Najednou se rozletěly dveře a do neklidem oplývající třídy kdosi vtrhl. Vyzáblá černovlasá žena s odrostlým blonďatým přelivem. Nosila skůlfrutáckou rudě zelenou uniformu s jejich zankem. Zejména Báře se vždy zdálo, že všichni zaměstnanci školy jsou svým způsobem divní. Ale takovýto exemplář – ten tu ještě nikdo neviděl. Ani ona sama se svou divnou fantazií by si ji nedokázala představit. Byla tak podvíživená, až to vypadalo, že týden nejedla. Plandavé hráškově zelené triko si musela každou chvíli bílými dlaněmi potahovat.

Po asi desetisekundovém pohledu na otrávenou pubertální třídu vzala narvaný černý kufřík, co doposud svírala v kostnaté ruce a práskla s ním na učitelský stolek. Poté jeho obsaah vyprázdnila a ukázalo se, že v něm je třicet čerstvě vytištěných dotazníků. Rozdala je třídě a ochraptělým hlasem zasípala: ,,Vyplňte to! Budeme na to mít dvě hodiny a jedem i přes přestávku.“ Holky asi věděly, co mají dělat. Dostaly teď za úkol vyplnit skůlfrutáckej dotazník a na nic se neptat. Tak tedy s nenadšeným výrazem ve tváři se chopila třída tužek a začala.

Na začátku dotazníku stála kolonka na jméno, věk a školu. To bylo normální. Ale otázky co následovaly potom už teda v žádném případě normální nebyly. Tázali se zde například: ,,Kolik vážíš? Jak často ti volají rodiče? Máš mladší sourozence? Sportuješ?“ a věci tohoto typu. Otázky nebraly konce. Na každé stránce pětistránkového sešitku se nacházelo asi třicet vlezlých dotazů. Dotazů, které každého štvaly. Takhle to šlo celou první hodinu, takhle to šlo v čase, kdy by za jiných okolností byly výtvarka a tělocvik. Když kostnatá skůlfrutačka řekla, že se odkládají tužky a vybírají dotazníky, celá třída si nahlas oddechla.

Nadcházející program už naštěstí nebyl tak strašný. Do dveří vešli další dva skůlfrutáci, byli to muži, tentokrát už ne tak divní nebo vyzáblí. Jeden z nich, ten vyšší, vláčel v ruce promítačku a tvářil se znuděně. Druhý se naopak křenil na všechny strany. Už trojčlená skupinka předstoupila před tabuli a nadšeně řekla: ,,Naše firma Schoolfruit si vás dovoluje pozvat na konání již sedmdesátého prvního ročníku sportovního pastvinského tábora pro mládež.“ Ta věta hlavně Pavle jakoby utkvěla v uchu. Pořád si ji dokola a dokola musela opakovat. Na sportovní tábor se jí už vůbec nechtělo. Ostatním jakbysmet.