ÚVOD

ÚVOD

,,Co to byly proboha za nápady, mě přihlašovat na sportovní školu?!“ uraženě si Sabina broukala prvního září. Štvalo jí, že teď, když po šesté třídě přestoupila do školy se sportovním zaměřením, přičemž se ocitla mezi úplně jinýma holkama v úplně jiné třídě, jí to přinese spoustu nevýhod. Třeba že kvůli každodennímu tělocviku bude ošizena o hodiny navíc jejích oblíbených předmětů: angličtiny a němčiny. Nebo taky to, že každé odpoledne, které doposud trávila v kroužcích nebo bezstarostným setkáváním se s kamarádkami a válením se s iphonem v ruce na pohodlném gauči, bude muset proměnit na pobíháni po retro atletickém stadionu. Ano, všechno zábavné je nucena vypustit. Dostala i novou třídní. Rozenou tělocvikářku. Jmenovala se Statná. Ivana Statná. A to opravdu byla, nemluvě o tom, jak byla hlasitá. Známkovla sice dost přísně, pořád někoho musela okřikovat, ale bylo vidět, že ji profese baví. Však naskytla se i jedna jedinná pozitivní stránka v Sabinině temném smýšlení. Byla tu i holka, kterou dobře znala. Seděla se Sabinou v lavici a jmenovala se Bára. Bára byla na základní škole jednou z jejích nejlepších kamarádek. Měla hnědé, husté vlasy a z pobledlé tváře a otráveně zírajících očí byla na PRVNÍ POHLED znát, že ji nová třída taky nedělá dvakrát dobře.

Konečně zazvonilo na konec nudné první hodiny, plné přednášek Statné o tom, jaké mají všichni štěstí, že se ocitli zrovna tady a jak je sport důležitý. Holky se jen netrpělivě při tomto přednesu dívaly na hodinky a nervozně poposedávaly. Ano, konce se dočkaly. Nastala krátká, desetiminutová přestávka. O přestávce se nikdo s nikým moc nebavil. Z celé třídy spolu rozmlouvaly jen dvě dvojice: Sabina s Bárou a ještě nějaké dvě holky. Seděly spolu v lavici před kamarádkami a vypadaly docela sympaticky. Báru opět přemohla její vrozená touha se neustále s někým seznamovat. Opatrně jedné z holek zaťukala na rameno a zeptala se jí:,, Jak se jmenuješ?“ Dívka sklopila modré oči a tiše ze sebe vypustila: „Hm... Pavla.“ Strašně se styděla a proto se nezmohla ani na slovo. Vysoká, rezavá holka, jenž seděla vedle Pavly silným hlasem skoro vykřikla, že Pavla je její kamarádka ze školky. Představila v zápětí i samu sebe. Pravila, že se jmenuje Valérie a chodila před tím na sportovní školu v Praze, jenomže se přestěhovali, takže přestoupila sem. Jelikož byla strašně ukecaná, holky co seděly v lavici za ní se doslechly, že je z basketbalové třídy.

Nikdo z kamarádek nechápal, jak se mohou spřátelit takováto dvě rozdílná stvoření. Pavla, černovlasá, brejlatá intelektuálka, co by nejraději strávila čtením odborné literatury o fyzice a chemii a Valča, rezavá, výřečná, občas hubatá milovnice sportu a nepřítel přírodních věd. Zkrátka učiněná záhada. Však do konce dne se z této čtveřice staly nerozlučné, navzájem si věrné kamarádky. Prostě si ty čtyři padly do oka. Jinak by se to říci nedalo. Konec týdne nebyl už pro nikoho tak strašný. Sportovní 7.D se mezitím navzájem seznámila a ukázalo se i, že každý učitel nemusí být nadšenec do atletiky, stejně jako Statná. Byli tu ale i jiní divní učitelé, třeba jako Hvozdíková, blázen do zdravé výživy. Pořád říkala, jak technika ničí mládež a věci tohoto typu. Však každopádně byli všichni moc zvědaví, jak se jejicj ,,povedená“ třída bude vyvíjet a jak se vyvrbí.