Vysněné místo

Vysněné místo

Vlna nadšení a vzrušených výkřiků, kterou Schoolfruťáci očekávali, nepřicházela. Třídou vládlo ticho, jen pár lidí si cosi nevzrušeně zamumlalo. Schoolfruťák, ten, co měl to štěstí a nemusel vláčet prmítačku tedy řekl:,,Nemáte z toho radost? Tak to nevadí, jakmile vám ukážeme fotky, určitě změníte svůj názor.“ V zápětí svému nosiči něco pošeptal do ucha. On jenom souhlasně kývl a položil na stůl starobylý meotar.

Chvíli trvalo, než se vše nachystalo. Mezitím, než se starý krám zprovoznil, přiskočila černovláska a ochotně rozdávala letáky. Po pěti minutách zmatku v upovídané třídě si stoupla ona ,,slavná čtveřice“ před tabuli a slavnostně řekla:,,Uvidíte fotografie, které vás stoprocentně přesvědčí a přinutí vás povinný tábor s radostí navštívit.“ Jedním rázným pohybem stála žena voskově zbarvené plátno, na němž se hnedle objevil nápis: Pastviny 2015, aneb vzpomínky z vysněného místa. Holky očekáaly, že se na bílé ploše objeví snímky prostých dřevěných chatek, provizorně postavených příbytků na rozbahněné zemi. Ne, nic takového se neobjevilo. V cuku letu zde probleskla fotka jakéhosi luxusního hotelu na kopci. V údolí pod tímto nevelkým pahorkem tkvěl zcela nový atletický stadion. Na dalším obrázku se nacházelo velké, rozlehlé jezero s průzračně modrou vodou skoro jako v moři. Jeden by byl řekl, kdyby to nebyla realita, což všichni doufali, že tohle místo je skutečné, že je to z fotoshopu. V pozadí se tyčil onen luxusní hotel. ,,A to je naše jezírko...“ rčel vemlouvavě Schoolfruťák. Teď následoval třetí snímek, pravděpodobně poslední. Byla to skupinka holke zhruba v Sabinině věku stojící na prosluněné travnaté stráni. Čišela z nich radost, uchvácenost tou nádherou. Držey se společně za ramena a baženýma očima se dívaly někam do neznáma. Počkat! Něco tu nehrálo.... Ani jedna osoba z holoučku svým fyzickým vzhledem nevypadala, jakoby prožila pobyt na tomto nádherném místě. Všichni byli unavení a měli kruhy pod očima. A také některá děvčata trpěla podváhou. Trika z nich padala, jako ze Schoolfruťačky, která dnes svou přítonost zavítala do 7.D. Tuhle drobnou chybku ale celá čtveřice hodila za hlavu. Prostě ji opomínala, nedělal si s tím starosti. Dále následovalo opěvování táboru.

Po hodině vše nasvědčovalo tomu, že se celá třída až na Pavlu nadchla a jedinné, co si v této chvíli doopravdy a marnivě přála, byl pobyt v Pastvinách. Po hodině se hned kamarádky seskupily u okna, na místě kde si vždy povídaly. Ať už o dobrých či zlých věcech. Všechny čtyři nadšeně rozmlouvaly o tom, jaké to bude skvělé. Dokonce i Sabina, která nebyla moc magor do sportovních táborů měla velkou radosrt. ,,Budeme mít chatku spolu!“ ječeka Valérie. Sabina a Bára se radovaly s ní. Pavla se ale na rozdíl od ostatních tvářils ustaraně, což konkréně v jejím případě nevěstilo nic dobrého. ,,Co se ti stalo? Ptala se Sbina. Pavla se chvíli odmlčeka, moment zírala do hnědé školní podlahya potom se strachem v hlase řekla:,,Mne na tom něco nesedí, zdá se mi to vše až koc nějaké krásné. Jako jedna velká lež. Past, do které nás chtějí nalákat Schoolfruťáci. Kdo by jim věřil? Viděly jste tu poslední fotku? Ty holky vypadaly, jakokdyby trpěly několik dní hladem a nemohly se ani pořádně vyspat. Nikdo ve společnosti ale na její protinázor nedal. Bára nnapříklad mínila, že strastiplný zevnějšek holek, na obrázku byl způsoben jen silným slunečním větlem, jenž dopadalo na krajinu atím pádem částečně zaslepilo objektiv fotoaparátu.

Do konce přestávky pak vkádlo třídou vzrušení a povyk za příčinu otho, že již za deset dní má odjet 7.D na tábor! Mělo to i další výhody, napřiklad, že je pobyt povinný, takže tím pádem se zcela z možých okolností vyřadí situace, aby t rodiče někomu zakázali, a proto by danný člověk nemohl jet.

Jako další hodiny nastávala biologie. Jedinný ze skupinky, kdo tenhke předmět nebral, jako čiré utrpení byly vpodstatě Pavla. Nikoho jiného tyhle hodiny nebavily. Látka byklam sice velice rozsáhlá, ale nezáživná. Vždycky když Hvozdíková přednášela před celou třídou o broucích, kytkách, ploštěncích a všelijakých divných breberkách, mívala podle svého zarputilého a zároveň oslavného pohledu pocit, že ni všichni bedlivě poslouchají a že to každého zajímá. Proto byly potom špatné situace, že po svém třicetiminutovém přednesu o nítěnkách radostně prohlásila, že se píše test. Nikdo si samzřejmě nic nepamatoval, takže potom lítaly pětky jako po másle. Holky se už proto fyzicky i psychicky počaly připravovat na každotýdení opruz.

Dnešní hodiny byla ovšem něčím zvláštní. Tentokrát učitelka nepřicházela do vyučování pět minut po zvoněním jako to bylo jejím železným zvykem. Dostavila se už se zvoněním. Bylo zřetelné, že má velkou radost, když vidí, že třída, kterou za normálních okolností považuje za nejhorší na druhém stupni odjíždí na tábor, který pořádá její oblíbená organisace, Schoolfruit. Skoro třicet minut hodiny trávila chválou sedmé dé, jak jsou skvělí, že tam všichni jedou a jak Schoolfrui nesmírně pomáhají. Takového chování u Hvodíkové nebývalo zvykem. Nikdy moc lidi zbytečně nepřechvalovala.